Kdo nám řekne, že už jsme snědli dost jídla? (2)

Mám tu volné pokračování zamyšlení na tím, jak je řízen příjem potravy u zvířat, a předpokládám, že stejný mechanizmus bude podobně fungovat i u lidí. Pokud jste ho ještě nečetli, doporučuji zde a zde. Mám totiž takový pocit, že jsme zatím vůbec nevyužili možností, které nám poskytuje využití glukózy jako doplňku stravy. Je to asi proto, že je to přece glukóza, která zvyšuje inzulin v krvi a proto je to hlavní pachatel, kterému se musíme vyhýbat. Opravdu? No, to samozřejmě platí, pokud se podrobíme třeba orálnímu glukózovému tolerančnímu testu (OGTT). Pak ano, zde se pachatel plně projeví. To ale nemám na mysli. My už přece víme, že hlavním negativním faktorem je rychlost. Víme to od Dr. Richarda Johnsona a dalších. Stačí sacharidy jemně namlít nebo rozpustit a myši začnou tloustnout po jejich standardní stravě úplně stejně jako po lidské tučné stravě. Rychlost zaplavení jater tedy je rozhodující.

Jak se nepřejídat? Přebytečné proteiny (amino acids) adekvátně sníží příjem potravy. Přebytečné sacharidy (glucose) ani tuky (lipid) ne.

Při hledání  na internetu na mne náhodou vykoukla studie na potkanech, kdy vědci zkoumali, jak se projeví samostatná infuze glukózy, aminokyselin nebo tuků na chuti k jídlu, na celkovém kalorickém příjmu. 

Poznají potkani, že jim do systému přibyly nějaké kalorie jinou cestou, tedy přímo do krve? Ano, poznají, ale ne u všech složek potravy stejně. Pojďme se na to podívat, ale nejprve zde zopakuji svou hypotézu z prvního příspěvku o tom, kdo nám řekne, že už jsme snědli dost jídla. Princip, který jsem tam formuloval, je ten, že během aktivní fáze dne se snažíme naplnit zásoby jaterního glykogenu (uložených sacharidů) do určité výše, abychom se cítili dostatečně zásobeni na dobu odpočinku v době, kdy se k němu ukládáme, tedy v době, kdy jdeme spát. Hladina naplnění zásob jaterního glykogenu tedy určuje, kolik kalorií během dne sníme. Pokud se něco ukládá jinam, znamená to, že musíme sníst víc kalorií. Tak jednoduché to pravděpodobně je.

Proteiny nezpůsobují přejídání, kvalita kompenzace infuze snížením příjmu potravy je až zarážející.

Podívejte se na výsledky studie. Nejzajímavější je výsledek doplňování aminokyselin. Vidíte tu přesnost, s jakou je kompenzován dodatečný intravenózní příjem kalorií snížením příjmu z potravy? Proč tak přesně? Přebytečné aminokyseliny se zřejmě ihned v játrech přeměňují na glukózu a ta se ukládá přímo do glykogenu. Ne tak intravenózní glukóza. Ta se ukládá i ve svalovém glykogenu, který se nezapočítává! Glukóza je tedy kompenzována pouze zhruba z poloviny. A co tuky? Ty se ukládají mimo játra do tukové tkáně, první den se nezapočítávají vůbec! To přesně odpovídá mé hypotéze. Musí se nejprve snížit jaterní de novo lipogeneze (DNL), tedy přeměna glukózy na tuky v játrech, aby se glukóza, která se nespotřebuje na tuk, mohla uložit do glykogenu. To ovšem vyžaduje čas, několik dní, a ani potom není kompenzace dokonalá. Přesnost všech těchto dějů je až zarážející. Proč to zatím nikoho nenapadlo? Nevím, že by se někde v nějaké práci vyskytovalo srovnatelné vysvětlení, srovnatelný  výpočet příjmu potřebné potravy pro uspokojení hladu. 

Infuze glukózy je kompenzována snížením příjmu potravy jen asi z poloviny.

Infuze tuků nesnižuje příjem potravy okamžitě, ale postupně tak, jak klesá de novo lipogeneze a je k dispozici více glukózy v játrech pro tvorbu glykogenu.

Vraťme se nyní ke glukóze/dextróze jako potravinovému doplňku. Mám hypotézu, že pokud bychom doplňovali rovnoměrně celý den trochu glukózy, zvýšili bychom množství jaterního glykogenu. Problém je opět v rychlosti, tentokrát v rychlosti tvorby glykogenu v játrech. Velké množství sacharidů v jednom jídle nezvýší adekvátně množství jaterního glykogenu, glukóza přeteče z jater do celého těla a uloží se jinde. Ale pomalá soustavná podpora tvorby glykogenu mírně zvýšenou hladinou glukózy po celý den? Počkejte, vždyť to bychom vlastně podpořili mechanizmus, který asi používá samo tělo. Nutí nás jíst, tedy jíst více glukózy a proteinů, ale my nerozumíme a dáme si více cukru/fruktózy a tuků, které pak nejdou spálit na energii. Glukóza třeba v kávě nebo vodě by mohla snížit pocity hladu a snížit kalorický příjem, jde přímo do jater portální žilou. A na rozdíl od běžného cukru/fruktózy, glukóza nijak neblokuje spalování tuků, chybějící energie se snadno doplní z tukových zásob. No není to paradox? Možná nakonec bude glukóza jako potravinový doplněk řešením obezity.

Předchozí 

Následující 

Zdroje:

Differential effects of intravenous glucose, amino acids, and lipid on daily food intake in rats

Diet-induced obesity in ad libitum-fed mice: food texture overrides the effect of macronutrient composition